MÁ VLAST

S TEBOU LÁSKO MÁ
JE VLASTNĚ ZVLÁŠTNÍ VŠECKO

STÁLE JEN NOVÉ A KRÁSNĚJŠÍ,
POKAŽDÉ POPRVÉ...
TVÉ DRUHÉ JMÉNO
JE ZÁZRAK

DOMOVE MŮJ PROVONĚNÝ
JSI PRADÁVNÝ RÁJ,
MOŘE MÍRU A SLASTI

VÍTEJ MÁ VLASTI,
VÍTEJ MÁ VLASTI

( nejmilejšímu kvítku )

Eugen Muhlfeit

Byl jsem vzkříšen trpkou slzou svého bytí,
zůstal jsem zostuzen svou lehkou minulostí.
Sváry v sobě dmýchá oheň zloby,
tak jako kráter tvoří neexistence hmotné podstaty.
Stál jsem, díval se, cítil, ale rozmazanou skutečnost jsem viděl,
věci byly hranaté, při tom kulaté, život byl reálný, zároveň iluze.
Smích se převaloval jako zlomený strom v poli,
stár jsem cítil bolest jako dítě mech pod svým egem,
při tom se nechal líbat múzou nevědění,
bolest zde nevznikala,
ale jako slunce byla,
když svítí na polokouli jiné.

Letíme světem jako nit,
která se snaží být navlečena do ucha jehly,
ale proč se o to snaží ve smývajícím větru,
který neodpouští, nekřivdí, nebere, nedává,
pouze smývá existenci všeho co pohltí.
Život si cíl nevybírá,
uskutečňuje se ve ztracených pohárech nicoty,
život je vjem,
který se nám promítá v našem světě smíchaných moří,
naše mysli se v nich topí a tvoří je,
jsou si svými tvůrci, vypravěči, herci i posledním polibkem citu.

Kráčej člověče hrději, kráčej člověče pokorněji, kráčej lépe,
nenech vyhrát chyby, které na tě číhají,
nepamatuješ se, ale sám si je kladl na cestě trnité,
jsou i jiné cesty.
Proto hledej, tvoř a dělej, nenechávej se smývat proudem,
drž v sobě barvu svého bytostného já, nenech se smáčet,
vysuš potoky slz, každý je toho hoden, jsi dobrý nebo špatný?
Ty znáš odpověď…jen se správně ptej

Tomáš Havlíček
24 June